Někdy se může stát, že během svého motorkového života narazíte na partu u které setkání připomíná ránu bejzbolkou přímo po škebli nebo atomový výbuch. Prostě se to stane. Asi jako všechny pohromy a epidemie je začátek zcela nenápadný a nevinný. Kamarád vás pozve na nějaké setkání, výlet nebo třeba jen kafe v motorkářské společnosti a vy, neznalý věci, na to kývnete. Však proč by ne. Na takové výlety a srazy jezdíte stokrát do měsíce, tu chvíli na kávě v nejhorším přetrpíte a když se nebude líbit, vždy se můžete sbalit a jet domů, vlastně chcete jet večer domů, protože dávají fotbal, hokej, sestra má svátek nebo váš pes nemá samotu rád. Jenže ono houby. Dojedete na místo, odstavíte motorku a hlučný, vysmátý a možná i mírně přiopilý dav vás vcucne do svého středu, přežvejká a na konci víkendu vyflusne s bolavou hlavou, opuchlýma očima od nevyspání, zhuntovaným tělem a spoustou restů, co jste měli o víkendu ještě udělat, ale s úsměvem třikrát obtočeným kolem hlavy. Ani tento víkend nebyl vyjímkou. Podpírám si hlavu dlaní s opuchlým palcem od vibrujících řidítek na motorce, jak narkoman čichám k horkému kafi v naději, že budu míň unavená a přemýšlím jak jsem k tomu vlastně přišla. Kdy tohle celé vlastně vzniklo? Myslím, že v jedné slabší, méně hlučné chvilce mi někdo šeptal do ouška, že se schází už od r.2004. Jezdí spolu, pořádají si srazy, píšou si a vídají se i v normálním životě. „Hovada“. Ne hovada na motorkách. Žádní dárci orgánů. Prostě jedna z mnoha motorkářských paret. Dál si toho moc nepamatuju, protože fernet byl moc blízko a motorkář Monty s miskou naložených steaků tančící kolem rozpáleného grilu se s řídnoucí krví v alkoholu stával hlavní dominantou mé chabě uvažující mysli. Na zvědavost nezbylo místo. Nakonec žaludek zvítězil nad rozumem a nějakej ten stejčík podlehl mému útoku a dočasně tak zředil zhoubný vliv alkoholových esencí na organismus. Prostě co bych čekala….jahody snad? Miluju je, zbožňuju je, mám těžkou závislost na lidech, co se dokážou bavit drsným motorkářským humorem a přitom s laskavostí pábitelů pohladit po duši i to nejokoralejší srdce. Podpírám si hlavu dlaní a usmívám se na stěnu. V duchu posílám na Slovensko jedno velký díky. Za reset mozku, za odpočinek duše, za lásku, krásu a světový mír. Vivat „hovada“.
Diskusia k blogu: My jsme hovada, nás ježíš miluje
Prispievať do fóra môže len registrovaný užívateľ
